Z pohledu Kaelie

„Mami! Vstávej! Přijdeme pozdě!“

Kianův naléhavý hlas mě vytáhl z neklidného spánku, jeho malé ruce mnou vytrvale třásly za rameno. Ranní slunce mě píchalo do očí, když jsem je s námahou otevřela a zjistila, že se na mě Kian upírá ustaraným, lesně zeleným pohledem. Vzpomínala jsem si, že mě Caius včera v noci vysadil, ale zdálo se, že jsme si cestou nic neřekli. Ujistila jsem se,