Z pohledu Kaelie

Za oknem zaduněl hrom a déšť šlehal do skla jako zoufalé prsty snažící se dostat dovnitř. Stála jsem, ztuhlá na místě, a sledovala, jak Caius chová mého syna na své hrudi. Kian se bouřek bál vždycky a po celá léta jsem pro něj byla v těch chvílích strachu jedinou útěchou já. A přesto tu byl, uvelebený na Caiově široké hrudi, jako by tam patřil, jeho malé prstíky svíraly alfovu dra