Když skončily návštěvní hodiny, s Knoxem jsme beze slova odešli z nemocnice. Překvapilo mě, že nebrečel (jako já), ale v očích se mu zračila jen únava a smutek. Když zastavil auto před mým domem, odepnula jsem si pás, a než jsem vystoupila, otočila jsem se na něj. Nechtěla jsem odejít, ale musela jsem.

„Díky, žes mě přivezl,“ zamumlala jsem.

„Díky, že jsi šla se mnou,“ odpověděl s úsměvem.

„To nic