Roman nebyl zrovna slídil, ale dvě hodiny o samotě? I ve mně by se mohla probudit zvědavost, takže... ne, prostě to jen moc analyzuju; Roman by to nikdy neudělal.

Chtěla jsem slyšet, co ví, a tak jsem se posadila a upřela na něj zrak.

„Za třicet minut musím být doma, takže máš asi...“ Podívala jsem se na náramkové hodinky, byly tři. „Pět. Máš pět minut.“

„Víc nepotřebuju...“ Postavil se a odkašlal