**Pohled: Roman**

Sotva jsme se dostali do tlumeně osvětlené svatyně hlavní ložnice. Má ústa se odmítala od těch jejích odtrhnout byť jen na jedinou vteřinu, dožadovala se každého horkého výdechu, který ze sebe vydala. Každý uspěchaný, zoufalý krok, který jsme dlouhou chodbou udělali, působil kradmo a bezdeše, jako by jakékoliv zpomalení roztříštilo tu křehkou realitu, kterou jsme právě vybudovali