Sloane řekla: „Děkuju, moc si toho vážím.“

Grant odpověděl: „Hned se s ním spojím a dám ti vědět.“

„Dobře, počkám.“ Každá minuta připadala Sloane jako věčnost. Kousala se do rtu a úzkostlivě přecházela po Moničině pokoji. Nervy měla napnuté k prasknutí.

Pořád si opakovala, že jen moc plaší. *Vaughn přece nemůže mít potíže. To prostě není možné,* pomyslela si.

„Slo.“ Z postele se náhle ozval Moniči