[O pět let později]

Kaelen mě pozoroval, když jsme stáli před ruinou. Kdysi to býval dům.

Třel mi paže, přitiskl si mě k sobě a zeptal se: "Jsi v pořádku?"

Přikývla jsem při pohledu na trosky místa, kde žili moji rodiče. Malá panenka s knoflíky místo očí, rozbité křeslo, ve kterém táta snad i žil, a stůl, který patřil k máminým nejoblíbenějším, to všechno tu bylo, jen v rozbitém a zničeném stavu..