„DOBRÉ RÁNO, PANE,“ zdravili Ronana všichni zaměstnanci, kolem kterých v hale procházel. Dřív by jim na pozdrav neodpověděl, a dokonce by jim nevěnoval ani jediný pohled. Ale od chvíle, co měl vlastní rodinu, se aura kolem něj stala přístupnější. Sice jim ne vždycky odpověděl nahlas, protože by to bylo únavné, ale alespoň přikývl nebo se usmál, a to se přece taky počítalo.

„Ronane,“ zavolal na něj