„Potrestat? Proč?“ vyhrknu překvapeně.

Declan zavrtí hlavou. „Ach, jak rychle jsi zapomněla. Odešla jsi z domu bez dovolení a neřekla ani jednomu z nás, kam jdeš.“

Při té připomínce, co předcházelo našemu malému výletu dolů, zavřu oči. Asi bylo naivní doufat, že na to taky zapomněli. Moje štěstí dneska očividně tak daleko nesahá.

„Jaký je můj trest, pane?“ zeptám se smutně.

Declanův úsměv se změní