Westovo jediné slovo mi vzalo vítr z plachet a já na něj jen zírala; pusa se mi otevírala a zavírala jako rybě na suchu.

„Prosím, cože?“ bylo to jediné, na co mi zbývala mozková kapacita.

„To ti přeju.“

Dál jsem na něj jen zírala a nedokázala tak docela pochopit, co právě řekl. Souhlasil se mnou, nebo se nade mnou jen povyšoval?

„Jak to přesně myslíš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Přesně ta