Teprve tehdy jsem si uvědomila, že silná, nezlomná pouta, která mě svírala, už nebyla tak těsná jako na začátku. Nyní mě chovala jako drahocenný předmět, ale nepovažovala jsem to za projev slabosti, protože jsem věděla, že pokud udělám jakýkoli prudký pohyb, bez váhání mě znovu sevřou. Znala jsem sílu těchto paží a z mého stále omámeného mozku vyklouzlo jen jediné jméno.

„Pane,“ zašeptala jsem.