Schovávat se za absurdně velkým keřem není zrovna moje představa o tom, jak se dobře bavit. Už po milionté si pro sebe tiše zakňučím, když se snažím co nejnenápadněji poposednout. Jakmile pod mou patou praskne větev, musím zase ustrnout, abych na sebe neupoutala nechtěnou pozornost. Smiřuju se s tím, že ten pitomej klacek už mi na zadku zůstane napořád. Je čiré štěstí, že se mi podařilo proplížit