Když dorazíme do přízemí, podržím jí dveře. „Bude na tebe čekat venku.“

Pohlédne na mě. „Ty ještě neodcházíš?“

„Musím sjet ještě o patro níž. Mám tam zaparkované auto.“

„Aha. Tak dobře.“ Zaváhá. „Takže zítra?“

„Něco takového.“ Mám sice naspěch, ale nejsem zas takovej hajzl. Ne natolik, abych ji doslova vyhodil z budovy, i když nutně potřebuju, aby už vypadla. A zdržuju se jen částečně proto, že se