Protočí panenky. „Prostě si tu zatracenou smlouvu vezmi, Noro.“

Uteče mi bublina smíchu. Přijde mi to tak divné. Téměř neskutečné. Ne, ne téměř – ono to je neskutečné. Je to naprosto, nefalšovaně šílené.

Ale zároveň to působí jako správná věc.

Vezmu si smlouvu a přitisknu si ji na hruď. „Do dnešního večera ji budeš mít zpátky na stole.“

To je teda déjà vu.

„Vlastně,“ promluví náhle, „ještě ji chci