Říká se, že trvá pár měsíců, než zapomenete na bolest při porodu.

U mě to trvá asi tak dlouho, než mi mého novorozeného syna omyjí a položí mi ho na hruď. Zírám dolů na jeho zvrásněný růžový obličejík a žasnu nad tím, že ještě před několika málo okamžiky byl uvnitř mě.

I když je maličký, stejně nemůžu uvěřit, že se tam vešel.

Vzhlédnu k Viktorovi a nějakým způsobem nahmatám jeho ruku. „Jsi táta,“