VESPER

Zavřela jsem dveře do Octaviiných komnat tak tiše, jak jsem jen dokázala, a srdce mi bušilo tak hlasitě, až jsem si byla jistá, že to musí slyšet sloužící na chodbě. V místnosti to slabě vonělo po bylinkách a železe a Octavia se na mě zhroutila hned v okamžiku, kdy západka zaklapla.

„Pomalu,“ zašeptala jsem. „Sedni si. Prosím.“

Sesunula se na okraj postele, ruce se jí třásly, když si je tis