LORCAN

Odešel jsem z matčiných komnat se zatnutými čelistmi tak silně, až to bolelo.

Dveře se za mnou s prásknutím zavřely a ozvěna mě pronásledovala chodbou jako obvinění. Nezpomalil jsem. Naopak, šel jsem rychleji a mé boty dopadaly na kámen se sotva skrývanou zuřivostí.

Uklidila jsem tvůj nepořádek, řekla.

Jako by Octavia byla skvrna, kterou je třeba vydrhnout.

Jako by to, co bylo vykonáno, šlo