VESPER

Omlouvám se. Ta slova mi ze rtů splynula jako něco víc než jen šepot, sotva jakýkoliv zvuk.

Lorcan se ani nepohnul.

Měsíční světlo se rozlévalo po posteli a barvilo zmačkaná prostěradla do stříbrna. Jeho paže ležela na místě, kde jsem ještě před chvílí byla, prsty měl mírně stočené, jako by mě stále držel.

Donutila jsem se nedívat se na něj příliš dlouho.

Kdybych to udělala, možná bych neod