VESPER

Ve chvíli, kdy se za ním zamkly dveře, se vzduch v místnosti změnil.

Zhoustl. Ztěžkl.

Jako by se mi kolem krku ovinulo něco neviditelného a odmítalo se to pustit.

Lorcan stál naproti mně, hruď se mu zvedala a klesala příliš rychle, a jeho oči se do mých vpíjely s něčím mnohem nebezpečnějším, než byl hněv.

Nebyl to jen hněv, ale i zmatek.

„Pro tentokrát,“ řekl tichým, ale napjatým hlasem,