VESPER

Od chvíle, kdy mě poslala na tu příšernou objížďku, jsem ji moc nevídala.

Byla oblečená v černém, ve svých smutečních šatech, tvář měla pobledlou a ztrhanou. Na čele jí těžce seděla koruna a její oči, ty chladné, vypočítavé oči, se upíraly přímo na mě.

"Vaše Veličenstvo," řekla jsem a nutila svůj hlas, aby zůstal pevný. "To je nečekané."

"Mohu vejít?" zeptala se.

Zaváhala jsem.

"Samozřejmě,