Tristan pohlédl na hodiny snad posté. Tikání vteřinové ručičky ho zřejmě jen víc vytáčelo. Poklepával nohou o podlahu z tvrdého dřeva a tiché tlumené rány jeho drahé kožené boty na jeho neklidu nic neměnily. „Chloe, zlato, můžeš si pohnout? Přijdeme pozdě!“ křikl z obývacího pokoje.

„Ještě pět minut!“ ozvala se její důvěrně známá odpověď, mírně tlumená vzdáleností, ale dost jasná na to, aby proto