Declan se dokulhal do Vivienneiny kanceláře, v koutcích rtů mu pohrával drobný úsměv, když se opřel o veřeje. Jeho hůl nápadně chyběla a navzdory nerovnoměrné chůzi byla zřejmá jeho snaha působit ležérně.

„Podívejme, kdo už chodí bez vycházkové hole,“ dobírala si ho Vivienne, vstala ze židle a šla mu naproti. Přitáhla si ho do vřelého objetí a pevně mu ovinula paže kolem trupu.

„Ahoj, kotě,“ zamum