Rám dveří ho svírá jako obraz. Hřejivé světlo z obývacího pokoje se rozlévá kolem jeho okrajů, ale absolutně nedokáže změkčit tu impozantní figuru, jež mi blokuje cestu. Dech se mi zadrhne v hrudi a uvízne v krku. Tohle není žádný náhodný soused nebo známý, co se jen tak stavil. Opírá se o dřevěnou zárubeň, zatímco jeho postoj přímo křičí uvolněnou dominancí. Jenom z té jeho ohromné velikosti už vyzařuje moc, která ovládá celý prostor a dožaduje se absolutní pozornosti. Černá košile s dlouhým rukávem se napíná přes jeho široká ramena a mohutné bicepsy a odhaluje obrysy svalů, jež se zdají být vytesané z drsné žuly.

Má figuru jako profesionální linebacker a je stavěný na těžké nárazy a srážení protivníků k zemi. Ve srovnání s ním se ten velkorysý dům Brooksů najednou zdá až klaustrofobně malý, jako by se jeho stěny srazily a uškrtily nás uvnitř. Do nepoddajných vln temných vlasů, jež mu spadají těsně za jeho ostře řezanou čelist, se promítá drsně tvarovaný obličej plný ostrých úhlů. Ale to, co mě přibije k dřevěné podlaze, jsou právě jeho oči. Jsou tmavé a pronikavé a už teď se na mě upírají. Pozoruje mě s krutým, vypočítavě chladným odhadováním a dokáže mě v jediné zlomkové sekundě celou rozebrat pohledem. Ta intenzita mi na kůži vyvolává husí kůži jako tichý poplach. Z toho jeho pohledu se neozývá rozhodně žádné vřelé uvítání.

„Brácho!“ Connorův veselý hlas prorazí to dusivé ticho. Prožene se kolem mě jako rozmazaná šmouha s energií štěněte zlatého retrívra a ležérně obmotá paži kolem obrovitých ramen toho obra. „Tys to stihl!“

Zmateně zamrkám, neschopná ze sebe dostat jediné slovo. *Bratr?*

Connor se na mě přes rameno zazubí, jeho úsměv je naprosto zářivý a uvolněný a nedává nijak najevo to ztěžklé ovzduší, které nás obklopilo. „Evie, to je můj starší bratr, Jaxon.“

Má schopnost zpracovávat informace je rázem u konce. Vím sice, že má Connor bratra, co slouží v armádě, ale moje představa v hlavě vypadala jako taková starší a malinko rozšířenější verze Connora. Tento muž nemá vůbec nic společného s mým usměvavým, charismatickým kamarádem. Zatímco z Connora sálá světlo a přátelské kouzlo, z této impozantní postavy vyzařuje čirá temnota. Tvrdé rysy, neústupná nekompromisnost a aura, ze které běhá mráz po zádech a křičí z ní nebezpečí.

Donutím svaly a své zmrzlé nohy k poslušnosti. Polknutím překonám onu propast strachu, jež uškrtila můj jícen. Natáhnu se dopředu a nasadím zdvořilý úsměv. Chci být laskavým, úslužným hostem.

„Ráda tě pozná—"

„Jdeš pozdě,“ prohlásí Jaxon.

Jeho hlas je plochý; tak hluboký a utlumený, že má zdvořilá slova na uvítanou prořízne jako naostřený nůž. Ztratím okamžitě úsměv. Oči se mi v šoku rozšíří v upřímnou obranu před zjevnou chladnokrevností a agresivitou, se kterou ten muž právě začal hýřit. Otevřu ústa, ale žádný zvuk z nich prostě nevyjde.

O kousek sklopí hlavu a mírně se předkloní přesně tak, aby nechal vzduch kolem nás explodovat hustotou potlačeného napětí. „Takhle ty normálně děkuješ lidem za pozvání k nim domů?“ zeptá se ostře a mrazivě.

Ta troufalost zapůsobí jako facka. Rudé horko mě zalije. Skvrnka karmínu se projeví a naplno prolije mou pleť. Než si stihnu připravit nějakou obranu, přiskočí k nám paní Brooksová. Snaží se smíchem odehnat tu mrznoucí náladu, ale v jejím chichotání se ozve faleš a marnost úlevy pro tohle rozžhavené napětí.

„Jaxon si spíš chce jen vysvětlit, kam se nám ta Evie toulala!“ řekne, se vší silou mě popadne za ruku a odtáhne mě přes to bitevní pole strachu do bezpečí kuchyně. „Pojď, honem tě něčím nakrmíme.“

Podřídím se bez mrknutí, ale Jaxon mi dál blokuje cestu. Neuhne ani o krok, nenechává mi téměř žádný prostor, abych mohla projít. Musím se natočit bokem a ztěžka protáhnout ramena. Na zlomek vteřiny zavadím ramenem o jeho hruď. Mám pocit, jako bych narazila do chladné, tvrdé skály, a vysílá mi to mráz až do morku kostí.

Vejdeme do bezpečí kuchyně a necháme tíživé ticho předsíně za sebou. Masivní jídelní stůl doslova sténá pod náporem luxusní hostiny. Oči mi přecházejí z pečeného kuřete se zlatavou kůrčičkou na krémovou bramborovou kaši a zelené fazolky. Voní to ukázkově jako sváteční večeře z kuchařky. Žaludek se mi stáhne do uzlu, ale je to jen stresem z toho krátkého, zmatečného střetnutí u dveří.

„Pojďte se posadit,“ zve nás vesele pan Brooks ze svého místa u jídelního stolu.

Vklouznu na židli vedle Connora, zoufale toužící po pocitu bezpečí vedle svého nejlepšího kamaráda, který by mě ochránil před mými pocuchanými nervy. Rozhlédnu se a sleduji Jaxona, jak ho následuje. Ten obří muž se pohybuje tiše jako lovící panter, jeho boty na dřevěné podlaze nevydají ani hlásku. Vybere si místo přesně naproti mně.

Začne kolovat jídlo za veselého cinkání příborů o obrovské porcelánové mísy a běžných domácích hovorů. Zatímco si lžící nabírám brambory, kradmo pohlédnu na toho muže, jehož temné oči mě neustále propalují zpod zamračeného obočí.

Pan Brooks obratně krájí zbylé kuře drcené léty rutiny. Tvář se mu roztahuje v hrdém úsměvu, když pohlédne na svého nejstaršího syna. „Chápete ho?“ řekne a mávne směrem k Jaxonovi porcovacím nožem. „Byl v námořnictvu tři celé roky v tahu, jen aby se nakonec objevil u nás doma!“ chlubí se s otcovskou pýchou.

Tři roky. To by vysvětlovalo tu tvrdost a mrazivou masku vklíněnou v jeho tváři. Cítím se zahnaná do kouta a v žilách mi tuhne krev tou hrůzou. Nenávidím hostilitu a věčně se z ní dokážu jen stresovat. Mírnit konflikty je moje automatická obrana, jediný způsob, jak se mi daří trochu uvolnit napětí.

Podívám se přímo na Jaxona a s naprostou zdvořilostí se pokusím prolomit ty ledy. „Jaké to u námořnictva bylo?“ zeptám se jemným, neutrálním tónem.

Jaxon na okamžik u stolu úplně ztuhne. Jeho vidlička děsivě mrtvolným tónem zacinká o porcelánový talíř, odkrývá lhostejnost a sílu, kterou vkládá pod tu masku děsivého chování. Zvedne zrak, zapíchne ho rovnou do mě a uzamkne svůj pohled s mým.

„Nesmím sdělovat žádné podrobnosti,“ odpoví chladně, čímž naprosto uhasí jakýkoliv pokus o normální konverzaci.

Jeho zkratkovité, hrubé odmítnutí mě okamžitě uzemní do židle. Tváře mi vzplanou rudým plamenem sžíravého pocitu ostudy, na moment přestávám normálně dýchat. Mírně pokývnu a stáhnu zrak ke slanině u okraje svého talíře, zatímco prožívám horkou pachuť a trpkost po bezohledném spláchnutí mojí zdvořilé snahy.

Nějaký ten moment naprosto tichých, ukrutných útrap končí z mateřského instinktu paní Brooksová, která vyskočí do útočiště bezpečnějších témat.

„Tak mi pověz, co je letos u tebe nového, Evie?“ vyhrkne s trochu křečovitým úsměvem, aby se dostala přes trapné mlčení. „Jak jdou přípravy na ten velký baletní galavečer?“

Tahle otázka mi hodí záchranné lano ze zhoubné bezmoci mých vlastních myšlenek. „Máme se co otáčet,“ odpovím a v tónu už jsem k nalezení mnohem víc uvolněná. „Dlouhodobý stres začal dolehat na nervy úplně všem. Režiséři navíc uspíšili ten konečný konkurz, takže teď jedeme celkem bleskovým tempem pod šibeničně rychlým časem na harmonogramu.“

Pokrčím chvilku rameny a zkusím nehledět na toho hrůzného, kamenného muže usmršťujícího veškerou laskavou snahu hned naproti mé židli. „Vyžaduje to spoustu nelehkých věcí. Jde o obrovskou divadelní společnost a o tuhle jedinou pozici zápolí neskutečné množství soupeřících adeptek toužících dostat to místo. Dřina, krev a stálé sebetrýznění ve studiu plném potu a konkurence, která vám nic neodpustí. Musíte rvát kousky sebe na podlaze pro drobounké body k dokonalosti dřív, než to publikum a kritici zhodnotí při vystoupení přímo tam přes hranu podia.“

Zčistajasna se ozve tiché odfrknutí.

Sotva postřehnutelné zpochybnění mých slov.

Pohrdavý úšklebek, chřípí posměšně nadechnuté pro posunutí pohrdlivé výtky.

Ten zvuk vyšel od Jaxona.

Zadržím dech a rty zadrhnou nad stínem tak otevřené lhostejnosti k mé snaživosti, co pro obhájení mrzuto se ozve s výsměšným tónem, jen ho nepokryje celou ignorací po dojídání svého jídla. Jeho prázdnota ho pohltí v naprosté neúctě vůči čemukoliv, co jsem se právě pokoušela odvyprávět.

Zmatečně otáčím lži po hranách brambor u okraje talíře, drtí mě v křesle rozhořčení ze setření obran v mé hlavě, čímž mě jeho bezmezná hradba nechutenství zahání do kouta úvah proč zase já. Jen kamarádím k občasné roztomilosti s jeho bratrem, nedávám ale z podloží absolutně podklad žádné té jeho mrcasné frustraci spuštěné opožděním se o pár malých hloupostí a minut. Nezasloužím si pohled, jak na prašivého soupeře na úmrtí upíchnutného za okraj hřiště.

Connor dál spokojeně jí, o tiché bitvě, která se odehrává přímo napříč stolem nad omáčníkem, nemá zjevně ani tušení. S plnou pusou probírá sice s tátou fotbálek a vtipkuje u povídání ze sportovních zpráv u zábavných vsazení do turnajů o smíšených plánech. Paní Brooksová tu udržuje atmosféru, směje se, podává košíček s rohlíky nad tichým míjením, a všemi zvyklostmi zachovává rodinné peří na poklidném chodu podvečer.

Ovšem na mně se drží led až k zachycenému dýchání mrazení přes ten uvolněný rodinný smích kousek bokem, u kterého je zcela pociťovat plošně probouzená skotačivá krev v podhoubí ukrytého nebezpečí vibrujícího mi chlupy až směrem nad hrozbou po rukou v rozechvělé hroze.

Dívám se jen do jídla v tupém strachu ukusujíce titěrné porce. Jídlo v mých ústech se mění v pachuť papíru, smějící se Connor se rozptyluje blízko u pana Brookse a utíká záchranným stínem pryč od pohromy a mě zaparkuje do hlodavých vřav u myšlenek usmrcujících po hlodavé nervozitě mé tiché hrůzy s falešného míru slunečnýho oklamání s občasným zúsměvem.

Záda ale obepíná nepolevující hrůza po obzoru chrupky po řasách, kdy v kratší vteřině vyhledávám pohled k hraně nádob posmutněle přihmouřených.

Pořád je tam.

Kousek ve mně klesá se slzami úzko do hrudního koše pod masivem strachu posunutého ze zhlédnutí upnutých děsivých dojmů chrlících po mrtvé fasádě ostře upřeným zrakem jen pro mou samotnou osobu. Opájení tou hrou do studených bodláků. Jaxon tam v chladu číhá na chabost se zkoumavými záměry krvelačného zabijáka nad vyhodnocením na ústupu z každých drobných rysů mé tváře.