Když dorazím do školy, lituju každého životního rozhodnutí, které mě sem přivedlo.

Moje taška je těžší, než by měla být – pravděpodobně je plná emocionální zátěže a nedojedených müsli tyčinek – a tenisky mi při každém kroku vržou, jako by se jich osobně dotýkalo, že je nutím takhle dřít. Vzduch má v sobě pořád tu ranní ostrost, štípe mě do tváří a prsty mi z něj křehnou.

Upravím si popruh tašky a