Říkal jsem si, ať se nehýbu.

Říkal jsem si, ať sedím na zadku a nechám ji být. Není to moje věc. Není to můj problém.

Ale pak se zvedla.

Popadla tu těžkou tašku a hodila si ji na rameno, jako by vážila víc než ona sama. Ramena stažená. Oči upřené na hřiště, jako by doufala, že když se bude dívat dostatečně usilovně, někdo ji přijde hledat.

Nepřišel nikdo.

Je už v polovině cesty dolů z tribuny, než