Ozve se tiché zaklepání na dveře a hned po něm její hlas — to nenucené, lehce dyšné „ahoj“, na které něco v mé hrudi zareaguje dřív, než to stihnu potlačit.

Connor je na půl cesty přes dům dřív, než se vůbec pohnu, a div nezakopává o vlastní nohy, aby se k ní dostal. Slyším, jak se zasměje — hluboce a jasně, je to ten samý medový zvuk jako předtím — a pak tlumený náraz, když si ji vtáhne do náruče