Hučení dálnice zaplňuje auto, monotónní a rytmické, jako by kolébalo celý svět do tranzu. Jsme na cestě už skoro hodinu. Město mizí za námi, jeho silueta se ve zpětném zrcátku zmenšuje a střídají ji táhlá předměstí a ospalá bistra u cesty.

Jaxon řídí stejně, jako dělá všechno ostatní — klidně, uvážlivě, jen s lehkým, skrytým napětím. Jednu ruku drží na volantu, druhá mu volně leží u nohy. Loktem s