Když dojdeme ke srubu, pláču už o něco méně, ale moje tělo se stále třese a srdce mám stažené, jako by se zmenšilo na poloviční velikost. Hřbetem ruky si utírám tváře, ale slzy nepřestávají téct.

Dalton mě dovede ke dveřím, stále mi jemně objímá ramena. Skloní se, aby se na mě podíval, jeho hlas je tichý a opatrný.

„Budeš v pořádku?“

Přikývnu, i když je to roztřesený, nejistý pohyb. „Jo. Asi jo.“