Když otevřu oči, je tma. Tak strašná tma.

Jediným zdrojem světla je měkká, mihotavá jantarová záře z krbu, která vrhá stíny, jež se tancujícím pohybem natahují po stěnách. Zamrkám a snažím se přizpůsobit. Hlava je těžká a tělo mám zabalené v takovém teple, až skoro chci zase zavřít oči.

Ale pak si uvědomím, na čem to ležím.

Není to matrace. Je to příliš horké, příliš pevné, příliš živé.

Je to Jaxo