Začalo to zakručením.

Ne hromem. Ne nějakým novým přicházejícím dramatem.

Prostě jen… můj žaludek.

„Myslím, že umírám hlady,“ hlesla jsem tiše ze sedadla spolujezdce, sbalená pod Jaxonovou mikinou, jako by to byla zátěžová deka. Nohy jsem měla složené pod sebou, vlasy v jednom velkém rozcuchu, tělo pořád napůl spící. Prospala jsem celou první polovinu cesty a cítila jsem se kvůli tomu provinile, a