Chodba se zdá delší, než by měla být. Každý krok se odráží ozvěnou. Evie se drží u mě, nic neříká, ale já cítím, jak mě pozoruje. Zkoumá mě.

Ví, že je něco v nepořádku.

A nemýlí se.

Zahneme za poslední roh a já zničehonic strnu.

Už je tady.

Gonzo.

Sedí na jedné ze dvou rozvrzaných plastových židlí před Donovanovou kanceláří, podupává nohou a civí do chodby, jako by nás čekal už před dvaceti minuta