Od chvíle, co jsme prošli dveřmi, se moje mysl ani na vteřinu nezastavila.

Vzadu v lebce mi pořád rezonuje Nightův hlas, vynořující se ze starých vzpomínek a ze slov, která po sobě zanechal. Svírá se mi hrudník, jako by se moje plíce snažily všechno zadržet — tu vinu, tu bolest, tu zasranou bezmoc.

Ale Evie vedle mě je zticha.

Něžná.

*Přítomná*.

Tělo má jemně schoulené v rohu gauče, kolena přitaže