Líbá mě znovu, jemně a pomalu, jako by si chtěl zapamatovat tvar mého úsměvu. Jako by se i on snažil zklidnit vlastní dech. A kdybych ho neznala tak dobře – kdybych nevěděla, jak pečlivě střeží bouři za svýma očima – skoro bych přísahala, že se mu v nich zalesklo něco vlhkého, něco skleněného, co hrozí, že se prodere na povrch.

Slzy.

Možná slzy štěstí. Nebo slzy příliš složité na to, aby se daly p