V náručí mi leží sotva při vědomí, její lehké, bezvládné tělo se mi opírá o hruď. Sedím na podlaze, držím ji v náručí, šeptám jí a snažím se ji udržet tady u sebe, připoutanou k něčemu, co není tahle noční můra.

„Princezno,“ zamumlám a odhrnu jí z obličeje vlhké prameny vlasů. „Mám tě. Jsi v pořádku. Zůstaň se mnou.“

Dýchá — Bože, dýchá — ale příliš mělce, příliš pomalu. Řasy se jí třepotají, jako