Promnul jsem si oči a při zívání protáhl ruce — jen abych narazil do někoho.

Do Emila.

Moje ospalost v mžiku zmizela.

Můj pohled se zostřil, podíval jsem se na něj a obočí se mi stáhlo. „Proč mě neseš na zádech?“

Neodpověděl.

Místo toho se rychle pohnul, otevřel velkou skříň schovanou za oblečením a posadil mě dovnitř.

„Emile?“ Můj hlas se zachvěl, jak se do mě vkrádal zmatek. „Co se děje?“

Vypada