Valerie

Předstírala jsem bezmocný povzdech, zametala suché listí a zklamaně špulila rty, ale zároveň jsem předstírala, že jejich pohledy nevnímám.

Ve chvíli, kdy se jeden z nich rozhodl ke mně přiblížit, z koutku rtů, který nemohli vidět, se mi zvedl úsměv.

Jak se dalo čekat.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ Byl to Rex, kdo ke mně přistoupil, a ukazoval ten široký úsměv odhalující dásně, který těm dívkám