„Vaše milosti,“ usměje se na mě Starší Torin a ukloní se.

Nikomu z přítomných to neunikne. Něco mě u srdce zahřeje, když vidím, že mám jeho uznání. Nikdy se nedozví, jak moc to pro mě znamená.

„Je to už nějaká doba, pane,“ řeknu zdvořile a obejmu ho. Jemně mě stiskne a zhluboka se nadechne.

„Myslíš, že ho můžu vyslechnout, aniž by mě pokousal?“ zeptá se.

„Ano, pane. Nehne se ani o píď,“ slibuji.

„