_Pohled Sienny_

Tlusté stonky bílých růží mi zabodávaly ostré trny do dlaní. Klouby kolem kytice mi zbělely na kost, jak můj stisk sílil s každým mučivým krokem po dlouhé uličce s červeným kobercem. Hudba varhan se nesla pod vysokými klenbami obrovského kostela, velkolepá melodie, která měla značit radost a celoživotní oddanost. Dnešek měl být nejšťastnějším dnem mého života, jediným dnem, o kterém žena sní už od dětství. Má realita ale byla dusivá noční můra. Byla jsem naprosto bdělá, a přesto uvězněná v živoucím hororu.

Můj otec, Gideon, kráčel vedle mě s neochvějným držením těla. Nedržel mě za paži, aby mě vedl, ani nenabízel utěšující otcovské gesto. Prsty se mi zabořily do měkkého masa bicepsu jako ocelový svěrák a pod dlouhými krajkovými rukávy mi pohmoždily kůži.

„Usmívej se pořádně, vypadáš, jako by tě k tomu někdo nutil.“ Gideon ztlumil svůj tichý, hrozivý hlas do ostrého syknutí. Rty se mu sotva pohnuly, aby si elitní mafiáni, kteří plnili mahagonové lavice, ničeho nevšimli.

Ale mě k tomu nutili. V nelítostném, krví nasáklém mafiánském světě, do kterého jsme patřili, iluze volby neexistovala. Znala jsem pravdu. Mohli by mě k tomuhle samému oltáři dotáhnout pokrytou modřinami, plačící a krvácející z hlavy. Jediná duše sedící v těchto dřevěných lavicích by ani nehnula brvou, natož aby mi nabídla pomocnou ruku. Seděli by ve svých oblecích a značkových šatech na míru a sledovali to divadlo s tichým souhlasem.

Na konci uličky na mě čekal Nolan. Stál vedle kněze jako odpudivý muž se samolibým, arogantním úšklebkem. Veřejně ho obvinili z bezpočtu sexuálních deliktů a on zničil životy desítkám žen, ale vždycky ho chránila rozsáhlá zločinecká moc a bohatství jeho otce. Když jsme dorazili k oltáři, v žaludku se mi vzdouval hluboký odpor jako kyselina z baterie. Gideon mě předal a ustoupil, aby zaujal své místo v první řadě.

Nolan mě chytil kolem pasu. Dlaně měl lepkavé, kluzké od horkého potu. Instinktivně jsem jeho ruce ze svého pasu odstrčila a nedokázala skrýt čirý odpor, který ze mě přímo vyzařoval.

„Těchhle manýrů tě po svatbě zbavím.“ Nolan se naklonil blíž. Jeho horký, páchnoucí dech mě ofoukl na tváři a vysál z ní veškerou barvu.

Polkla jsem žluč, která se mi hromadila v krku. Útěk by znamenal, že by mě muži mého vlastního otce rozmístění u každého východu rozstříleli do zad. Stála jsem tam uvězněná ve svých těžkých bílých šatech, vězeňkyně čekající na katův špalek.

Kněz otevřel svou zlatem lemovanou bibli a začal monotónně přednášet tradiční svatební sliby. Prastará slova mi připadala jako řetězy obepínající můj krk.

„Béřete si vy, Nolane, zde přítomnou Siennu za svou právoplatnou manželku, abyste ji od tohoto dne ctil a chránil...“

„Ano.“ Nolanova odpověď mě odporně strhla zpět do mé chmurné reality. Konečnost jeho hlasu mi sevřela hruď.

„...Béřete si vy, Sienno, zde přítomného Nolana za svého právoplatného manžela, abyste ho od tohoto dne ctila a poslouchala...“

Pak přišla řada na mě. V krku se mi vytvořil těžký, dusivý knedlík a zablokoval mi dýchací cesty. Přes spodní řasy se mi přelily horké slzy a stékaly po mých bledých tvářích, zatímco se celým kostelem protahovalo mučivé ticho. Každý mafián v místnosti věděl, že jsem donucená nevěsta. Jen mě sledovali s falešnou lítostí a čekali, až se zlomím.

„Sienno...“ ozval se Gideon ze svého místa. Jeho ostrým tónem prostupovala temná, smrtící hrozba, slibující peklo, pokud ho ztrapním.

„J-já...“ zakoktala jsem se s roztřesenou čelistí.

Než jsem ze sebe stihla ta zatracující slova dostat, svatyní otřásla mohutná rána. Těžké dubové dveře u vchodu se s explozivní silou rozletěly. Náhlý hluk donutil každou hlavu v místnosti otočit se dozadu.

Dovnitř vešel muž. Vlasy barvy soli a pepře po ramena měl pevně svázané do nízkého culíku. V rukou svíral dvě masivní pistole. Jeho chladné, pronikavé šedé oči přelétly tichou místnost s predátorskou přesností lovce, který analyzuje svou kořist.

Bez jediného slova zvedl ruce a zahájil palbu do davu.

Ohlušující střelba roztříštila vitrážová okna. Těla padala na mramorovou podlahu do rozšiřujících se rudých kaluží. Vzduch prořízl řev. Ozbrojená ochranka mého otce vytasila zbraně a opětovala chaotickou palbu, kropící dřevěné lavice kulkami.

Nolan mě odstrčil stranou. Hodil mě na tvrdou zem, aby si uvolnil cestu, skrčil se a vyrazil k postrannímu východu, aby si zachránil svůj vlastní ubohý život.

„Chránit, co?“ zamumlala jsem sarkasticky uprostřed burácejícího chaosu přestřelky. Přitiskla jsem se naplocho k mramorovým schodům a chránila si hlavu, zatímco ze stropu pršely kusy omítky.

Využila jsem naprostého chaosu přestřelky a odkulila se za mramorový sloup. Skopla jsem ze sebe nepohodlné vysoké podpatky a odhodila je stranou. Popadla jsem lem svých těžkých, po zemi se táhnoucích svatebních šatů, roztrhla vrstvy látky a uvolnila si nohy. Vyškrábala jsem se na nohy a utíkala o život.

Kolem ucha mi prosvištěla zbloudilá kulka. Intenzivní žár kovu mi políbil kůži a zanechal za sebou palčivou stopu. Ohlédla jsem se přes rameno. Ten šedooký cizinec stál uprostřed křížové palby. Svou kouřící zbraň mířil přímo na mě.

Můj zběsilý úprk poháněla čirá panika a adrenalin. Protlačila jsem se těžkými bočními dveřmi, vyrazila z kostela ven a vběhla na rozlehlé parkoviště. Ostré odpolední slunce mě oslepilo. Otevřená betonová plocha mi nenabízela žádný úkryt. V dálce sice stály řady aut, ale ten úsek prázdného asfaltu mezi námi mě nechával naprosto nechráněnou.

„Být tebou, nedělal bych žádné hlouposti.“ Jeho hluboký, dunivý hlas se za mnou mrazivě rozlehl a prořízl vzdálené sirény.

Prudce jsem se otočila. S hrůzou jsem sledovala, jak vyšel na sluneční světlo. Ležérně si přebil zbraň, upustil prázdný zásobník na asfalt a s bouchnutím zasunul nový zásobník. Jeho mrtvé oči zůstávaly upřené na mě.

Zoufalá jsem se znovu pokusila o útěk. Bosá noha se mi zachytila o roztrhané, zamotané vrstvy mých zničených hedvábných šatů. Zakopla jsem, přepadla dopředu a tvrdě dopadla na kolena. Dlaněmi jsem práskla o drsný asfalt, abych zmírnila pád. Ostrý štěrk se mi zabodl do jemné kůže na rukou.

Vydral se ze mě trhaný vzlyk. Krvácející a plačící jsem se po rukou a kolenou škrábala pozpátku jako zvíře zahnané do kouta. Sunula jsem se po horkém asfaltu, dokud moje páteř nenarazila na studenou, tvrdou gumu pneumatiky zaparkovaného auta.

Byla jsem v pasti. Cizinec zkrátil vzdálenost mezi námi pomalými, odměřenými kroky. Stín jeho vysoké postavy na mě dopadl a zakryl slunce.

„Kdo–kdo jsi?“ zakoktala jsem a zírala nahoru na děsivou černou hlaveň jeho zbraně, která mi mířila přímo na střed obličeje.

„Dobrou noc, princezno.“ Promluvil s mrazivým nedostatkem emocí.

Natáhl kohoutek těžké zbraně. Na tichém parkovišti se jasně a hlasitě rozlehlo definitivní cvaknutí.

Pevně jsem zavřela oči. Krvácející ruce jsem si přitiskla k hrudi a připravila své tělo na smrtící kulku.

Uplynula jedna vteřina. Pak druhá. Mučivé čekání se protahovalo, ale smrt nepřicházela. Opatrně jsem otevřela oči, abych zjistila, proč pořád dýchám.

Do boku mé hlavy udeřila tupá, těžká síla. Kovová rukojeť jeho pistole mi narazila do lebky. Vidění se mi rozmazalo do závratné šmouhy barev. V uších mi ohlušivě zazvonilo. Zhroutila jsem se k pneumatice, vnímala už jen poslední, mizející obraz jeho tmavých, bezemočních očí zírajících na mě shora, a pak všechno vybledlo do naprosté nicoty.