Siennin pohled

Ticho bylo dusivé.

Seděla jsem na okraji postele, prsty jsem svírala hedvábná prostěradla, klouby pobledlé. Pokoj kolem mě byl nádherný, topil se v bohatství, ale najednou se zdál menší. Těsnější, dusivý.

Byl sice zkrášlený, ale jen mi připomínal, jakou vězeňkyní jsem.

Nemyslela jsem si, že mě něco donutí na to zapomenout.

A jak jsem prostěradla svírala stále pevněji, v úzkosti jsem