„Myslel jsem, že jste říkala, že je ta náhradní hospodyně na cestě? Kde je?“ zaburácel jeho hlas z reproduktoru telefonu.

Lorenzo přecházel po své ložnici tam a zpět. Žena na druhém konci linky marně hledala slova. Lidé měli tendenci ustrnout, když se rozzlobil.

„Je na cestě, pane. Provoz ve městě je dnes ráno velmi hustý, proto ještě nedorazila.“ Chrlila ze sebe ta slova v marné snaze ho uklidnit.

Lorenzo zasyčel. Zavěsil a odhodil telefon na noční stolek. Bavit se s těmihle agenty bylo plýtvání časem.

Rozhlédl se po ložnici a na tváři se mu usadil zamračený výraz. Pokoj vypadal jako po výbuchu. Na mahagonové komodě se povalovaly prázdné láhve od alkoholu. Drahé hedvábné povlečení bylo roztrhané a ušpiněné. Zrzka číslo jedna už byla dávno pryč, ale těžký zápach sexu a potu tu stále přetrvával. Očekával, že pokoj bude po včerejších neúprosných sexuálních hrátkách vypadat, jako by jím prohnal hurikán. Vždycky svoje ženy šukal tvrdě a nechával za sebou spoušť.

Přesně z toho důvodu potřeboval novou služebnou. Jeho poslední hospodyně dala výpověď, aby mohla studovat na vysoké škole, a zbývající starší zaměstnankyně nestačila uklízet nepořádek, který po sobě zanechával.

Lorenzo vešel do své hlavní koupelny a pustil studenou sprchu. Ta agentura by měla raději poslat někoho kompetentního. Pokud šlo o jeho rozlehlé sídlo, dodržoval přísné hranice. Nikdy by se nedotkl žen, které pracovaly v jeho domě. Svůj sexuální apetit raději uspokojoval s obyčejnými děvkami. Ošukal je, zaplatil jim a poslal je pryč.

Stoupl si pod ledový proud vody a smýval ze své kůže pach laciného parfému. Jakmile se oblékl do na míru šitého tmavého obleku, popadl klíče. Pokud ta nová služebná nebude mít jeho dům v pořádku, až se dnes večer vrátí, tu personální agenturu zničí.

Míle daleko stála Gemma před železnými vraty kláštera. Setřela si z tváře zbloudilou slzu. Rozloučení s milujícími sestrami bylo těžší, než si představovala. Posledních dvacet let ji vychovávaly. V duchu Cosimu naposledy dlouze objala a znovu se soustředila na přítomný okamžik. Měla před sebou velké sny, za kterými musela jít.

Nastoupila do čekajícího žlutého taxíku.

„Vezměte mě do města, prosím.“ Gemma podala řidiči papírek s adresou.

Motor auta s duněním naskočil. Nechali za sebou odlehlý venkov a napojili se na dálnici. Gemma si opřela čelo o chladné sklo okénka a téměř nemrkala. Rozlehlé Los Angeles se v dálce tyčilo jako betonové pohoří. Tyčící se mrakodrapy jako by škrábaly okraj nebes. Auta kolem nich svištěla v barevné šmouze.

Byl to hlučný a zastrašující svět, přesto Gemmu zaplavil příval neochvějného odhodlání. Historky, které jí vyprávěly starší sestry, bledly ve srovnání s realitou. Bude tvrdě pracovat, šetřit peníze a něco v životě dokáže.

Řidič prokličkoval chaotickým provozem a zastavil u obrubníku před cihlovou budovou. Pomohl jí vytáhnout těžké cestovní tašky z kufru, než odjel.

Personální agentura byla blázincem plným vyzvánějících telefonů a klábosících lidí. Gemma opatrně prokličkovala s taškami mezi zaměstnanci a přistoupila k recepčnímu pultu. Za ním seděla mladá žena s výrazným make-upem a zuřivě ťukala do klávesnice.

„Dobrý den.“ Gemma nabídla zářivý, nevinný úsměv. „Jmenuji se Gemma a jsem tu ohledně...“

„Vy jste ta čubka, co má dneska nastoupit do práce?“ vyštěkla recepční s pohledem upřeným na monitor.

Gemma si úsměv udržela. Hrubá urážka se jí nedotkla. Město bylo uspěchané místo a lidé tu museli být ve stresu. Jednoduše přikývla.

„Ano, to jsem já.“

„A to dorazíte až teď. Paní Lucia vám za to utrhne hlavu.“ Recepční vytočila krátkou klapku.

Gemma mírně svraštila obočí ve zmatku. Opravdu měla takové zpoždění?

Než se stačila na cokoli zeptat, z nedalekých dveří kanceláře se prakticky vyřítila hysterická žena v úzké pouzdrové sukni. Na jejím stole stálo na jmenovce „Lucia“. Nakráčela přímo ke Gemmě, ostré podpatky jí hlasitě klapaly o linoleum.

Lucia přelétla Gemminy obyčejné, nadměrně velké šaty rychlým, odsuzujícím pohledem. Semkla rty do tenké linky a spolkla kousavou poznámku. Neměla čas kritizovat módní volby té dívky. Její nejnebezpečnější klient jí už teď dýchal na krk.

„Gemma?“ dožadovala se Lucia.

„To jsem já.“ Gemma pohlédla na rozzuřenou šéfku.

„Pokud byste dorazila o pět minut později, dala bych tu práci někomu jinému. Dneska stojí štěstí na vaší straně.“ Lucia vrazila Gemmě do rukou utržený kus papíru. „Muž, pro kterého pracujete, je už teď rozzuřený. Musíte okamžitě odejít, než ho naštvete ještě víc.“

Gemma pohlédla na naškrábaný rukopis.

„Teď mě velmi pozorně poslouchejte. Dvacet procent z vašeho týdenního výdělku patří této agentuře. Platební údaje už jsem s vaším novým šéfem vyřešila.“ Lucia si překřížila paže na hrudi.

Gemma jen přikývla, oči stále upřené na neznámý název ulice. Celý život žila v klášteře. Neměla sebemenší tušení, jak číst mapu města.

„Jak se tam dostanu?“ zeptala se Gemma tiše.

„To si ze mě děláte srandu?“ Lucia rozhodila rukama.

„Velmi se omlouvám.“ Gemma mírně sklonila hlavu. „Nikdy předtím jsem ve městě nebyla. Nevyznám se tu.“

Lucia si zhluboka povzdechla v čiré zoufalosti. „Prostě jděte ven, zastavte si taxíka a dejte řidiči tenhle papír. To sídlo je obrovské. Každý řidič v tomhle městě ví, kde to je.“

„Moc vám děkuji.“ Gemma se zdvořile uklonila z vděčnosti, než popadla silné popruhy svých těžkých tašek.

Vyšla zpět na chaotický chodník. Podle Luciiných pokynů zvedla ruku a mávala na projíždějící auta. Trvalo téměř patnáct dlouhých minut čekání na obrubníku, než konečně zastavil taxík. Zatáhla svá zavazadla na zadní sedadlo a podala řidiči papír.

Cesta je zavedla z hlučného centra nahoru do rozlehlých, odlehlých kopců lemujících město. S každou další mílí byly domy větší a železné brány vyšší.

Taxík zpomalil a zastavil. Gemma zaplatila jízdné, vystoupila z vozu a vytáhla své tašky na dlážděnou příjezdovou cestu. Taxík odjel a nechal ji stát samotnou před rozlehlým sídlem, které připomínalo palác. Gemma zaklonila hlavu a úžasem otevřela ústa. Nikdy neviděla takovou ohromující přehlídku bohatství. Masivní pozemek obepínaly vysoké kamenné zdi. Vstup blokovala impozantní černá ocelová vrata. Vysoko nad budkou ochranky se v ranním slunci leskla výrazná zlatá písmena.

Galloho sídlo.

Zaplavil ji náhlý příval nervózního vzrušení. Muž, který žil za těmito zdmi, byl nepopiratelně mocný. Byla to přesně ta příležitost, za kterou se modlila. Tahle práce navždy změní život jí i její sestře. Zavřela oči, pevně sepjala ruce před hrudí a zamumlala tichou, krátkou modlitbu k nebesům. Sebrala odvahu, uchopila tašky za ucha a vykročila k bezpečnostní bráně.