Pohled Valerie

Má záda dopadla na matraci a než jsem vůbec stihla popadnout dech, jeho obrovský pták tvrdě vrazil přímo do mé vlhké kundy. Roztažení bylo okamžité a ohromující. Vytáhl mě na kolena, jeho silné ruce se mi pevně sevřely na zadku, aby mi ukotvily boky na místě. S každým brutálním přiražením se mi páteř prohnula hlouběji. Po stehnech mi stékala hustá vlhkost a vsakovala se do levného motelového prostěradla.

Naslepo se natáhl k nočnímu stolku a popadl můj bílý nabíjecí kabel k telefonu. V mžiku mi ten kabel omotal kolem krku a utáhl ho. Obě zápěstí mi volnou rukou bezpečně přimáčkl za záda, čímž vystrčil má holá prsa dopředu. Naklonil se a zabořil mi zuby do ramene, přičemž kabel ještě víc utáhl, aby mi omezil přísun vzduchu, zrovna když jeho boky neúnavně bušily do mých.

Divoká směsice dušení, bolesti a intenzivní rozkoše mě zasáhla jako utržený nákladní vlak.

Snažila jsem se křičet nahlas. Bez ohledu na to, jak moc jsem tlačila na hlasivky, z mého sevřeného hrdla se draly jen tlumené vzdechy.

"Nebe nebo peklo, kotě?" zašeptal temně do mého ucha.

Cez tu extrémní senzaci jsem zatnula zuby. "Obojí!"

"Přesně to ti dám." Zafuněl a po tváři se mu rozlil temný úsměv.

Pustil nabíjecí kabel a přetočil mě na záda, jezdil mi na bocích s divokou agresí. Naklonila jsem hlavu a zachytila náš odraz ve špinavém zrcadle na zdi. Jeho obrovský pták bušil do mé kundy a s každým těžkým tempem vytahoval mokrou vlhkost. Vypadalo to jako scéna z tvrdého porna a já byla hvězda.

"Je to vzrušující? Chceš víc?" zeptal se, jeho hlas byl drsný a panovačný.

"Pojď, bejby, ukaž mi, co v tobě je!" křičela jsem a zarývala paty do matrace.

"K vašim službám, má královno."

"Dokážeš mě ušukat k smrti? Uvidíme, kdo vydrží až do rána." Vyzvala jsem ho a dívala se přímo do těch plápolajících modrých očí.

"Ano, madam. Kdo usne první, prohrává." Zasmál se a vtiskl mi horký polibek na lýtko.

Silně mě plácl přes zadek a ten trestající rytmus začal nanovo. Bodavá bolest na mé kůži se mísila s hlubokým třením uvnitř mého těla, házela mě mezi mučivým žárem a mysl otupující blažeností. Křičela jsem na jeho bezejmennou chválu, dokud jsem neměla úplně rozedřené hrdlo. Roztříštila jsem se kolem jeho ptáka, vyvrcholila jsem tak silně, až se mi rozmazalo vidění, a zhroutila se do polštářů.

"Tak co? Chceš víc?" zeptal se, zpomalil tempo, ale zůstal ve mně pohřbený hluboko.

Jeho výdrž byla šílená. Ten chlap byl stavěný jako řecký bůh a jeho stamina odpovídala jeho bezchybné fyzičce. Odmítala jsem se tak snadno vzdát jeho dominanci. Vymrštila jsem se, použila poslední zbytek adrenalinu, abych ho zatlačila naplocho na záda. Z podlahy jsem popadla jeho pohozenou společenskou košili a mé džíny a pomocí těch zamotaných rukávů a nohavic jsem mu pevně přivázala zápěstí k železným sloupkům postele.

Ležel tam roztažený, jeho vyřezané břišní svaly se pod tlumeným světlem napínaly. Jeho tlustý, na kámen tvrdý pták stál rovně nahoru, bezchybná hora masa dožadující se pozornosti.

Agresivně jsem si na něj obkročmo sedla. Klesla jsem na jeho ptáka, vzala si ho celého až po kořen. Jela jsem na něm bez špetky slitování, plácala ho po pevných stehnech a sahala dolů, abych mu hladila těžké koule, zatímco jsem na něm poskakovala. Vydal ze sebe řadu hlubokých, hrdelních vrčení. Svaly na nohách se mu pode mnou stáhly a jeho pták tvrdě pulzoval uvnitř mé kundy, když se konečně udělal.

Oba jsme se zhroutili ve zpoceném propletenci. Okamžitě jsem usnula, mrtvá pro svět, stále intimně spojená s jeho tělem.

Když jsem znovu otevřela oči, ostré ranní světlo mě píchlo do zorniček. Svaly mě bolely hluboko v kostech. Odepřela jsem se na loktech a prozkoumala tu zónu katastrofy kolem nás.

Oblečení bylo rozházené v chaotické stopě po špinavém koberci. Na podlaze se válelo víc než tucet prázdných obalů od kondomů. Prostěradla byla zničená k nepoznání. Prohrábla jsem si rukou zacuchané vlasy a vytáhla ten bílý nabíjecí kabel. Zírala jsem na ten plastový provaz a vzpomněla si na to pevné sevření kolem svého krku. Ten chlap byl kreativní.

Dlouze jsem vydechla a otočila hlavu.

Tvrdě spal. Sluneční světlo dopadalo na jeho zlaté vlasy, takže se ty rozcuchané kadeře leskly proti bílému polštáři. Jeho rovný nos vrhal ostrou stínu na jeho ostře řezanou čelist a jeho rty odpočívaly v uvolněné linii. Byl neuvěřitelně nádherný. Minulá noc byla brutálním bojištěm a já byla se svým partnerem hluboce spokojená.

Natáhla jsem se, abych přejela po linii jeho hustého obočí.

Oči se mu prudce otevřely. Vteřinu na mě zíral, než jeho výraz zjemněl. Naklonil se a vtiskl mi na rty jemný, zdlouhavý polibek.

"Dobré ráno, bejby."

Srdce mi poskočilo. Po tom divokém, trestajícím maratonu byla jeho zbraň stále plně funkční, a teď mi dával sladký ranní polibek. Skoro jsem na místě tála. Musela jsem si připomenout, že tohle byla jen známost na jednu noc. Nemohla jsem tu fantazii zničit tím, že bych do ní zatáhla realitu.

"Takže, kdo včera v noci prohrál?" zeptal se a přejel mi prstem po teplé tváři.

Chytila jsem ho za ruku, lehce ho kousla do palce a blýskla po něm úšklebkem. "Já to rozhodně nebyla."

"Dobře, po tak dokonalé noci přiznávám porážku. Krásko, tvůj šarm je zničující." Zasmál se a jeho široká hruď mi vibrovala proti té mé.

Jeho pohled byl tak vřelý, že jsem málem ztratila kontrolu nad logikou. Slunce bylo vysoko, což znamenalo, že tohle setkání musí potichu skončit. Odsunula jsem přikrývky a postavila se, ignorujíc bolest mezi nohama, zatímco jsem sbírala své rozházené oblečení.

"Půjdu si dát sprchu, a pak... a pak..." zamumlala jsem rozpačitě, svírajíc svou košili.

"Pak si dáme společně brunch. Jak to zní?" dokončil mou větu plynule.

Ztuhla jsem a rozšířily se mi oči. Zval mě na skutečné rande? Kousla jsem se do rtu, uvědomujíc si, že ještě nejsem připravená ho nechat odejít.

"Slyšela jsem, že dneska je v městském muzeu umění výstava Mondriana. Toho nizozemského moderního malíře." Nabídla jsem opatrný úsměv a testovala vodu.

"Znám ho. Miluju jeho geometrické obrazy. Pokud jsi svolná, můžeme tam jít spolu." Nevynechal ani jediný úder.

V hlavě jsem křičela obrovské ANO, ale zmohla jsem se jen na to, abych nonšalantně přikývla.

"Jmenuju se Leon. Jaké je to tvoje?" zeptal se, přehazujíc své dlouhé nohy přes okraj matrace.

Falešné identity. To bylo perfektní.

"Lydia. Lydia Stoneová. Jsem servírka v hotelu Ritz. Co děláš ty?" zalhala jsem plynule a udržovala lehký tón.

"Jsem řidič náklaďáku." Naklonil hlavu a bez mrknutí udržel můj pohled.

Potlačila jsem odfrknutí a vešla do koupelny. Řidič náklaďáku? Jasně, určitě. S tou nenucenou elegancí, s tím drahým na míru šitým oblekem z minulé noci a tou bezchybnou tváří byl Leon naprosto jistě luxusní gigolo. Byla jsem si tím jistá.

To rande bylo jako čirá magie. Procházeli jsme se ruku v ruce tichými, prostornými sály muzea umění. Vyprávěl vtipy, u kterých jsem se neustále chichotala, a přistihla jsem se, jak si opírám hlavu o jeho široké rameno. Umění rozuměl, mluvil vzdělaným, vytříbeným tónem, který ostře kontrastoval s tím divokým zvířetem, co mě před pár hodinami v posteli škrtilo. Ten kontrast mezi jeho oblečenou a neoblečenou osobností byl opojný.

Později jsme si vzali kávu a procházeli se podél větrné řeky Hudson. Zastavil se, aby mi palcem jemně setřel kapku mléčné pěny z koutku rtu.

Zírala jsem na jeho profil, ztracená v domácím snění. Představovala jsem si nás, jak žijeme ve společném bytě. Představovala jsem si, jak mám na sobě v kuchyni jeho velkou košili na knoflíky a vařím snídani, zatímco on mě zezadu objímá kolem pasu. Představovala jsem si, jak shrne mé kalhotky stranou, aby si mě vzal přímo tam o ten mramorový pult.

Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se zpátky do reality. Servírka v hotelu a řidič náklaďáku by to možná zvládli, ale chudá doktorka na stáži a luxusní gigolo neměli společně absolutně žádnou budoucnost.

Když padl večer, bloudili jsme Central Parkem a sledovali šťastné páry procházející se pod zářícími pouličními lampami. Místo toho, abychom se vrátili do toho špinavého motelu, mě dovedl do luxusního hotelového pokoje s výhledem na park.

Třpytivé panorama New Yorku se rozprostíralo za okny od podlahy ke stropu, ale já se dokázala soustředit jen na toho muže, který stál přede mnou.

Přešel k minibaru, nalil sklenici jantarové whisky a podal mi ji. Jeho modré oči se zavěsily do mých a zbavily se všeho toho hravého pošťuchování z dřívějška.

"Dnes v noci jen jeden drink, dobře?" zeptal se tiše, jeho hlas byl hluboký a vážný.

Zlehka jsem si lokla a nechala alkohol propálit se mi hrdlem. "Cože? Už ti došla energie?" dobírala jsem si ho a zvedla obočí.

"Dnes v noci chci strávit noc jako pár. Jako skutečný pár. Může to tak být?" Zasmál se, natáhl ruku a láskyplně mě štípl do tváře.

Vidění se mi rozmazalo náhlými slzami. Hruď se mi stáhla ohromujícím návalem emocí. Vykročila jsem vpřed a přitiskla své rty na jeho v jemném, něžném polibku. Pevně mi ovinul paže kolem pasu, přitáhl si mě rovnou na hruď a odpověděl mi hlubokou, táhlou náklonností.

Té noci se všechno změnilo. Milovali jsme se třikrát a vyměnili tu agresivní, škrtící intenzitu z motelu za pomalou, zničující něhu. S předehrou si dal načas, hladil každý centimetr mé kůže, dokud má kunda nebyla kluzká a neodkapávala z ní očekávání. Vstoupil do mě pomalu, loudil ze mě tiché vzdechy rozkoše a nastavil stabilní, až mučivě uklidňující rytmus. Znovu mě svedl s nekonečnou trpělivostí.

Po každičkém kole se ke mně choval jako k jemnému sklu. Použil teplý, vlhký ručník, aby mě mezi nohama očistil. Vyhladil zacuchaná prostěradla, přetáhl přes nás těžkou peřinu a bezpečně mě objal. Usnula jsem schoulená na jeho teplé hrudi, poslouchala jeho pravidelný tlukot srdce a připadala si, jako bychom se milovali už roky.

Když jsem se znovu probudila, pokoj byl zaplavený jasným denním světlem.

Natáhla jsem se přes obrovskou matraci. Prostěradla byla studená. Postel byla prázdná.

Posadila jsem se a přejela pohledem po nedotčeném pokoji. Jeho oblečení bylo pryč. Zkontrolovala jsem noční stolek i skleněný stůl, ale nenechal za sebou ani vzkaz. Zmizel jako pára nad hrncem.

Dlouze jsem si povzdechla a přetáhla si přes holá ramena plyšový hotelový župan. Byla to jen fantazie. Krásné, prchavé setkání, které mělo vždycky skončit. Nemělo smysl cítit zklamání kvůli muži, kterého jsem právě potkala.

Zrovna když jsem si kolem pasu zavázala látkový pásek, hlasitě zazvonil zvonek.

Přešla jsem bosky přes hrubý koberec a otevřela těžké dveře. Na chodbě stál uniformovaný číšník a tlačil stříbrný vozík naložený čerstvou kávou, teplým pečivem a nakrájeným ovocem.

"Slečno, vaše snídaně." Číšník se zdvořile usmál.

Zírala jsem na ten vozík, jak ho číšník vezl dovnitř. Leon byl bezchybně ohleduplný, postaral se o mě dokonce i během své náhlé nepřítomnosti. Dala jsem číšníkovi spropitné a zavřela dveře, zůstala jsem stát sama v tichém, sluncem zalitém apartmá.

Při pohledu na dýmající jídlo se mi hruď propadla do prázdna. Těžce jsem polkla a konečně jsem odhodila to bezstarostné předstírání. Musela jsem si sama přiznat—docela jsem litovala, že jsem ho nechala jít.