Ten hlas si nemohla splést s nikým jiným, ačkoli ho slyšela jen párkrát; i když zněl velmi podobně jako Corradův, až na tón, bylo pro ni snadné rozpoznat, o koho jde.

Polkla a pocítila drobnou úlevu, že to není Don Corrado. Kdyby to byl on, kulka v zátylku by byla jistotou.

Viviana se třásla a v uších jí doznívalo jeho varování: „Nebudu se ptát dvakrát…“ Věděl to tedy, a věděl, že ona to ví také.