Musela zklidnit dech, aby se nesesunula k zemi s náhlým infarktem. Slovo šok ani zdaleka nevystihovalo to, co cítila, když ho uviděla stát přímo uprostřed místnosti. Sledoval je, na rtech mu pohrával zvrácený úsměv, ale nepřibližoval se.

Jeho oči ji ale pohlcovaly, vtahovaly ji do svých hlubin a slibovaly, že ji utopí ve své temnotě.

„Jak…“ dokázala jen vykoktat.

Zvedl obočí. „Myslíš, jak jsem se