„Teď můžeš jít,“ ozval se ten tvrdý hlas. Stál vedle dokořán otevřených dveří a zíral jí do tváře, bez jediné emoce v očích. „Dveře byly otevřené celou dobu.“

Zkroutila tvář, podívala se na něj a pak na dveře. Proč měla pocit, že si s ní jen hraje, když jeho tvář zůstávala naprosto nehybná a nic neprozrazovala?

„Myslíš…“ Nesnášela, jak slabě její hlas zní. Proč z něj měla takový strach? „Myslíš to