Valeriovy oči se zúžily a jeho pohled nabral na intenzitě, když se upřel na Enrica. Pěsti se mu bezděčně sevřely, až mu zbělely klouby, jak jím prostupovala frustrace. Toužil Enrica udeřit, smazat mu z tváře ten nesnesitelně samolibý úsměv.

„Co tím myslíš?“ odpověděl nakonec Valerio a v jeho hlase zazněla stopa zmatku.

Enricův pohled ztvrdl a bradu vysunul vpřed v odhodlaném gestu vzdoru. „Myslím