„Doufám, že jsi nezapomněla můj hlas,“ promluvila do telefonu Alessiina macecha Nadia a její slova prořízla ticho, které Alessii obklopovalo.

„Samozřejmě, paní. Jak bych mohla zapomenout váš hlas?“ Alessiin tón v sobě nesl nádech formálnosti, připomínku odměřeného vztahu, který s Nadiou sdílela od dětství. Alessii nikdy nebylo dovoleno oslovovat ji „matko“ a oslovení „paní“ se stalo určeným výraze