„Ahoj!“ pozdravila jsem s vřelým úsměvem, když jsem vešla do Corbinova pokoje.

„Ahoj, Lyro!“ odpověděla Sloane s úsměvem stejně dobrosrdečným, jaký jsem si pamatovala. Zaplavila mě úleva – nezměnila se.

Střelila jsem pohledem ke Corbinovi, který se k ní stále tulil v náručí, a zaváhala jsem; pohledem jsem se beze slov ptala, zda smím blíž. Srdce mě z té hořkosladké chvíle zabolelo – musela jsem žá