Jakékoli stopy spánku se rozplynuly, když jsem na něj podezíravě pohlédla. Zaváhal a z jeho výrazu bylo zřejmé, že nečekal, že ho tu přistihnu.

Vycítila jsem, že chce projít kolem mě a vyhnout se nevyřčeným otázkám v mých očích, a tak jsem rychle vstala ze židle a spěchala k němu.

„Otče?!“ vyhrkla jsem omylem. Svraštil obočí a zmateně se na mě podíval. „Tedy, Alfo Jonasi,“ opravila jsem se rychle