*Lyra*

Stále jsem byla zmatená a snažila se poskládat dohromady, co se Torinovi honí hlavou.

„Zlato, jen se posaď a odpočívej,“ řekl klidným, ale pevným hlasem. „Zbytek nech na mně.“

Snadno se to řeklo, hůř udělalo. Jak jsem jen mohla odpočívat, když jsem věděla, že naše životy – a osud tolika dalších – visí na vlásku?

„Torine, pořád to nechápu,“ naléhala jsem a do hlasu se mi vkrádalo podezření.