Než jsem dovedl dvojčata po posledním úseku chodby k bloku C, ranní dav začal řídnout. Opozdilci pádili, aby stihli poslední zvonění, bouchali dveřmi skříněk a sprintovali kolem nás v rozmazané šmouze pohybu. Navzdory utichajícímu hluku chodby vnímaly mé zostřené smysly nervozitu vyzařující z Mitchella i Madeline jako intenzivní bzučení. Byla to ta typická úzkost nových dětí, chaotická frekvence v